Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

adopce.jpg

 

 

 

hlkedame-domov.jpg

                             

2.2.2011   Domov hledá černá kočička

Kočka má pravidelnou černou srst, je malá, útlá (nikoli podvyživená!). Je
velice přítulná, k lidem přátelská, drží se spíše doma (pochází z bytu) ze
začátku velice plachá. Kočička je kastrovaná.

 

 

Info od momentálního vlastníka:

Ke kočce jsme přišli jako „slepý k houslím“. Zprvu jsme ji měli pouze na dočasné hlídání, ale podruhé, když se k nám dostala, jsme už věděli, že  to bude nadýl.

Původní majitelka byla prostě klasický sociální případ – pila velké množství alkoholu, kouřila, její byt se ani nedal nazývat bytem a v naší restauraci měla dluhy za pivo. Moje matka k ní občas, spíše zřídka, chodila na návštěvy. Nedávno byla ale tato paní odvezena do ústavu pro tyto sociální případy. Pak po nejasných okolnostech přišla o svůj byt a o majetek, tudíž se nemá kam vrátit (a všichni zdejší vědí, že už se z tohoto ústavu nikdy nevrátí). Jelikož její sousedi nechtěli mít starosti s kočkou, tak si zkrátka řekli, že jsme se už o ni stejně v posledních dnech starali my, tak jí zkrátka odvezli k nám a „Dělejte si s ní co chcete“.

Kočka byla podvyživená, vyplašená, 3 dny byla zalezlá za skříní a nevytáhla odtud paty, poté utekla, následně na to porodila mrtvé kotě – kvůli tomu jsme ji museli dovézt k veterináři, kde ji musel odstranit následky a poté ji vykastrovat. To samozřejmě pro nás byly nemilé výdaje.

Po pár týdnech jsme ji začali hledat umístění u někoho, kdo by o ní měl zájem. Vylepili jsme plakáty, ale nikdo se nehlásil. Tak jsme se s tím pasivně smířili. Jenže po dalších pár týdnech se začala kočka prát s našima dvěma kocourama a v našem bytě dělat nepořádek ve formě výkalů – a nebylo to jednou za pár dní, ale každý den!! Možná se snažila nám dát najevo, že chce více pozornosti, ale z hlediska toho, že už sami máme dost zvířat (a to nepočítám dva kocoury), jí to nemůžeme poskytnout. Proto jsme ji chtěli umístit do útulku (když už jsme do ní vložili peníze za kastraci a za stravu nechtěli jsme, aby to vše přišlo vniveč).

Vyhledala jsem na internetu útulek v Dolních Měcholupech. Zavolala jsem tam a první na co se mě paní za telefonem zeptala bylo, jestli jsem kočku našla? Odpověděla jsem, že ne a začala jí vysvětlovat situaci, ve které jsem, a ani mě nenechala domluvit a řekla mi, že pro to tam nejsou zařízený, že musím kočce najít soukromý útulek. Paní zněla velice sebevědomě (v negativním slova smyslu), ale v tu chvíli mi to přišlo, že má třeba špatný den. Tak jsem tedy podivena zavěsila telefon a hledala na internetu dál.

Náhodou jsem našla nadaci JV a JV a měla dojem, že jde také o nějaký útulek. Avšak tomu tak nebylo, ale paní, které jsem se dovolala, si chtěla vyslechnout, proč moji kočku nechtějí do útulku v Měcholupech vzít. Poté mi řekla, že není možné, aby ji tam nevzali, jelikož jde o státní útulek, do kterého proudí miliony korun a že jsou tam na tohle přizpůsobený.

Tak jsem do útulku vydala osobně. Dveře byly zavřené, ač jsem přišla v pracovní době. Zvonek nikde. Zavolala jsem tedy na číslo, které bylo napsáno na dveřích. Ozvala se ta samá paní. Zeptala jsem se jí, zda-li jsou stále v práci, že dveře jsou zavřené. Odpověděla, že ano, ale co potřebuji. Řekla jsem: „Potřebovala bych k vám umístit kočku.“  Opět se mě zeptala jestli jsem kočku našla? Odpověděla jsem, že ne a řekla jí ten samý příběh, ale s jednou změnou, že paní zkrátka zemřela a kočka „nám zůstala na krku“ a že si jí nechat nemůžeme. Ale ona odvětila: „Ale ta kočka má majitele, nebo ne?“, napoprvé jsem si  myslela, že jsem snad přeslechla, zopakovala jsem jí, že majitelka kočky zemřela. „Ale ta kočka má majitele“ ona na to. To už jsem musela „vyvalit“ oči z důlků a hloupě se jí zeptat, jak kočka může mít majitele, když její majitel zemřel? Na to mi odpověděla stejnou větou jako předtím. To už jsem nevěděla, jak ji to mám vysvětlit a začala mi vřít krev v žilách protože její tón hlasu mě opravdu vyváděl z rovnováhy (mimo to, že byla opět převelice sebevědomá, tak zněla tím stylem, že já jsem ta hloupá). Tak jsem se jí opět zeptala, jak kočka bez majitele může mít majitele? Odpověděla to samé, ale přidala k tomu i něco co se týkalo pozůstalosti … ?? Zaklapla jsem telefon a přemýšlela jsem co dál. Copak mě ta paní za telefonem vůbec neposlouchala?

V sousedící veterinární klinice jsem se šla optat, jak se můžu dostat dovnitř. Prý se muselo zazvonit na zvonek na vedlejších dveřích. Tak jsem šla k vedlejších dveřím, kde už zvonek byl. Zazvonila jsem. Ozvala se zase ta samá paní! Tak jsem jí znova řekla: „Potřebuji k vám umístit kočku.“ Následovala znovu otázku, zda-li jsem tu kočku našla. Odpověděla jsem tentokrát, že ano. „A kde?“ zeptala se mě: „Na jaké Praze?“ Řekla jsem Praha – východ, kde ostatně bydlím. Lhostejně mi řekla, že tu kočku musím umístit někde na Praze – východ. Odvětila jsem jí, že tam žádný útulek není. Ona na to, že si to tedy musím vyřídit s městským úřadem nebo policií. „Hmm, nashledanou!“ a odešla jsem.

Celou dobu jsem stála venku v mrazu a s paní mluvila buď přes telefon nebo přes mluvítko u zvonku. Není snad šance, jak se dostat dovnitř. Nedivila bych se, kdyby přes to mluvítko chtěla se mnou probírat, jak dlouho tu kočku máme, jak se jmenuje, jak vypadá, jestli očkovaná, kastrovaná nebo bůh ví, co ještě.

Od známých jsem slyšela, že ty kočky do útulku jim házejí přes plot. Jestli s těmi lidmi jednali jako se mnou, tak se vůbec nedivím.

          virtualni-adopce.jpg